idiot-josef-grec-ondrej-pavelka

Premiéra divadelního filmu Idiot v režii Daniely Špinar ve Stavovském divadle

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: IDIOT

Lidská dobrota a čistota ve zkaženém světě nikdy nevyjde z módy. To dokazuje více než sto padesát let starý příběh Idiota F. M. Dostojevského, který stále láká k novým zpracováním

a svou nadčasovostí dokáže zasáhnout i současné diváky. Režisérka Daniela Špinar si ve své inscenaci důvtipně hraje s pestrými divadelními kulisami, herce nechává procházet budovou Stavovského divadla, a přitom využívá možnosti, které jí přináší filmová kamera, kdy zblízka a intimně nahlíží na herce i interiéry divadla. Vzniká tak nebývalá fúze divadla a filmu z produkce Národního divadla. Nastasja Filippovna nedokáže milovat, ale vy tomuto filmu propadnete.

Dramaturgyně Ilona Smejkalová o vzniku filmu

Když v březnu 2020 začal nouzový stav a uzavřela se poprvé divadla – tedy i Činohra Národního divadla – byl to pro celý tým právě připravované inscenace Idiota zvláštní pocit – vše se totiž událo pouhé čtyři dny před zahajovací zkouškou. Ta se samozřejmě zrušila, jakožto i plánovaná červnová premiéra. Nakonec byl před prázdninami Idiot přece jenom rozezkoušen, pokračovalo se v srpnu, září a říjnu, premiéra byla naplánována na listopad a… nastal další nouzový stav. Tehdy vyvstala otázka, co dál. Nebylo to úplně jednoduché rozhodování, tím spíš, že se inscenace připravovala pečlivě a dlouho, měla skvělé obsazení – které ovšem fungovalo „tady a teď“ – a speciálně pro divadlo vznikl i nový, velmi současný překlad z pera rusisty a novináře Libora Dvořáka, který aktuálnost Idiota ještě více zdůraznil.

Ústřední postavou je kníže Lev Nikolajevič Myškin, nedoléčený epileptik, jenž se po dlouhé době léčení vrací do Petrohradu. A také do ruské společnosti, v níž je zprvu kvůli své chorobě označován za „idiota“, ale svým chováním velmi rychle dovede předsudky ostatních změnit,

a většinou dokonce zcela vyvrátit. S neuvěřitelnou lehkostí, hraničící až se samozřejmostí, dokáže totiž své okolí přesvědčit o prosté čistotě svého charakteru, aniž by si to díky své skromnosti příliš uvědomoval. Tak si postupně získává sympatie a úctu mnoha lidí ze svého okolí, až se sám nakonec stává dalším článkem nemocné společnosti a je jí doslova pohlcen. „Myslím, že nazrál čas, aby se ve společnosti, která je zahlcena hyperkorektností
a alibismem, zase objevil hrdina, který dělá, co cítí, a říká, co si myslí,“
vysvětlila režisérka Daniela Špinar důvod, proč se rozhodla Dostojevského nastudovat. Ještě více než téma zneužívání moci

a společenské pokrytectví ovšem Danielu Špinar zaujalo téma manipulace v osobní, vztahové rovině.

I proto Daniela Špinar se svým týmem oslovila kameramana Jakuba Jelena, střihače Ondřeje Nuslauera a zvukaře Matěje Matušku a rozhodla se natočit Idiota jako film, dát mu druhý život. Život, který by sice vycházel z divadelního scénáře, přesto se od původně zamýšlené inscenace v mnohém lišil. Protože divadlo, které mělo být ze začátku jen kulisou, se stalo skutečným dějištěm Idiotova příběhu.

Vše tak začíná i končí za oponou Stavovského divadla, v horečnatém snu úhlavních přátel

i soků Myškina a Rogožina. S nimi se noříme do útrob divadla, do střev celého románu. Vstupujeme s kamerou na jeviště, kde se v party stanu odehrávají přípravy na narozeninový večírek Nastasji Filippovny i samotná noční oslava, jejíž přiznanou pompézní dekorací je „mozartovský“ sál divadla. Návštěva knížete Myškina na mejdanu vzdálených příbuzných Jepančinových je najednou opravdovou konfrontací dvou naprosto rozdílných světů. Naopak značně bizarní rodinka Ivolginových získala svůj „přijímací salón“ ve stísněném divadelním zákulisí, na tzv. náměstíčku před maskérnou, v intimním zázemí divadla. Na místě, které se běžně návštěvám neukazuje, jen těm skutečně blízkým. Už tak dost podivný prostor, který se kdysi stal i svérázným muzeem Činohry a pamatuje mnohé popremiérové večírky, byl scénograficky dozdoben různými artefakty, jež pocit propadnutí do času postsovětské reality ještě posílily. Jednotlivé, často skutečně miniaturní herecké šatny, se staly temnými a tajemnými pokojíčky Ivolginových podnájemníků, další scény se zase natáčely v labyrintu divadelních chodeb.

Drobné jednotlivosti covidové doby se propsaly do tváří všech aktérů a tragikomické podtóny lockdownu se otiskly do filmu jako určitý dokument předminulého i minulého roku. Svět divadla, který je v podstatě světem sám pro sebe, se tak definitivně propojil s příběhem Idiota. Film vznikl i jako přiznaná pocta Stavovskému divadlu. Tajemnému místu, které nás vždy na začátku sezony, ještě docela čerstvé a odpočaté, vcucne a s koncem června, trochu použité a poničené, vyplivne. Stejně jako Petrohrad vcucl, semlel a vyplivl Lva Nikolajeviče Myškina, ideálně krásného člověka, upřímného, až dětsky důvěřivého. Muže, který i na filmovém plátně stále doufá a miluje.

Ačkoliv jsou herci Činohry Národního divadla všestranní, natáčet film ve Stavovském divadle byla nová zkušenost pro všechny z nich. Jak vznik Idiota prožívali? A jak vnímají knížete Myškina a jeho naprosto nepřirozený charakter? Zeptali jsme se Terezy Vilišové, Davida Prachaře, Igora Orozoviče a Petra Vančury.

Jaká pro vás byla práce na divadelním filmu? Je bližší divadelnímu nebo filmovému herectví?

Tereza Vilišová: Celá příprava Idiota – původně inscenace do Stavovského divadla, nakonec tedy filmu ve Stavovském divadle – byla kvůli pandemii velmi dobrodružná, náročná, často to vypadalo beznadějně, že nebude šance Idiota jakkoliv dokončit. Jsem celému týmu vděčná, že jsme to nevzdali a pořád jsme hledali cestu, jak dál. A společně jsme zdolávali překážky, kterých nebylo málo. Mám velkou radost, že jsme nakonec natočili film a zaznamenali to, kam jsme se v hledání dostali.

Petr Vančura: Těžko říct proč, ale z účinkování v Idiotovi jsem si vytvořil strašáka. Sám na sebe jsem naložil kopu očekávání, kterým jsem chtěl dostát, a nechal se jimi úplně sešněrovat. Tohle bude prověrka tvého činoherectví, říkal jsem si pořád dokola, a jak se neustále odkládala premiéra, užíral jsem se čím dál tím víc trémou. Vlastně jsem se tím vystupňovaným vnitřním tlakem dokonale přiblížil své postavě Gani. Já i Gaňa jsme tedy byli nakonec rádi, že Idiot se natočí – prostě podáme výkon a děj se vůle boží. Tečka. Uf. Čau.

idiot-tereza-vilisova-patrik-dergelA co se stylu herectví týká, zcela jsem se utvrdil v tom, že jeho podstata tkví v pravdě, nikoliv v předstírání. A to nehledě na míru expresivity, na tom zda jde o film, divadelní film nebo divadlo. Řekl bych, že kamera nesnese ukazování toho, co před ní ve skutečnosti není. Lež na divadle je taky příšerná, ale s derniérou je jí konec.

Vážím si všech, kdo nám, hercům, lhát nedovolí, těch, kdo se toho na jevišti nebo před kamerou nedopustí, a všech diváků, kteří nám to předstírání nezbaští. No, a abych se pravdě přiblížil, snažil jsem se, coby Gaňa, řešit situaci, slyšet partnery a neprožívat se. Kéž je to na výkonu vidět. Kéž jsem stejně dobrý, jak chytré jsou mé řeči.

Igor Orozovič: Byl to jedinečný proces, protože jsme začínali zkoušet divadlo a končili jsme natáčením filmu. Prošli jsme si mnoha fázemi včetně té, kdy jsme zkoušeli všichni online – což je pro zkoušení filmu vlastně docela dobrá forma, protože režisér vás rovnou vidí na kameře. Na jednu stranu jsme měli výhodu, že jsme látku prozkoumali ze všech možných úhlů, ale na druhou stranu jsem byl někdy zmatený, protože tělo si pamatovalo energii, se kterou zkoušelo pro veliké jeviště, a bylo těžké ji pak přetavit pro kameru. Bylo to opravdu hledání – myslím i pro Danielu Špinar, pro kterou je to vlastně filmový debut. Myslím, že danou stylizací, protože jsme zkoušeli v divadle a celé to hrajeme v divadle, se herectví spíš přiblíží divadelní energii, i když v některých momentech jsme si mohli dovolit se hodně stáhnout. Realistický film by asi vypadal jinak. Ale zavání to svébytnou artovkou na pomezí obou stylů.

David Prachař: Natáčení divadelního filmu se odvíjelo od toho, že jsme díky pandemii měli výjimečně k dispozici celé divadlo několik dní, což by se nikdy během sezony nemohlo stát. Filmová technika se tak mohla pohybovat po jevišti i v zákulisí. Šlo o zvláštní styl práce, při které se divadelní a filmové prostředky mohly navzájem ovlivňovat a v dobrém slova smyslu i propojovat.

Díky bezbřeze laskavé a upřímné osobnosti knížete Myškina, idiota, se vybarvují bídné charaktery společnosti. Jaký vztah má k Myškinovi postava, kterou představujete? A jaký vztah k němu máte vy?

Tereza Vilišová: Pro postavu Nastasji Filippovny, kterou hraji, je setkání s knížetem Myškinem absolutně zásadní. Jeho upřímný a nezáludný pohled ji obnažuje doslova na kost. A ona se té dětské křehkosti, která se v ní, díky blízkosti Myškina, probouzí, samozřejmě brání…

A můj vztah k Myškinovi? To vám řeknu, až uvidím film. 

Petr Vančura: Gaňa je k politování nezralý a jeho nezralost je plodem víry, že vše se dá ukontrolovat, naplánovat a vydřít, případně na někoho nebo na něco svést. Myškin naopak žádný plán nemá, a přesto se mu, z pohledu Gani, až podezřele daří, což si nedovede vysvětlit jinak než jako krajní nespravedlnost světa. Já Gaňu strašně chápu a je mi ho vlastně líto.

Na jedné zkoušce řekl David Prachař: „Sakra, přestaň už bejt tak zamindrákovanej.“ Ostatní kolegové se uchechtli a já dodnes nevím, zda to patřilo Gaňovi, nebo mně. Oproti Gaňovi jsem se však ovládl, Davida Prachaře nezatratil, nehodil vše na roli a na nespravedlnost světa. Naopak, vzal jsem tu připomínku na sebe a Davidovu přímost si navždy uchovám jako podpůrnou přihrávku k mému osobnímu růstu. Kdyby si Gaňa dopřál slyšet Myškina, tak jako já Davida, a nehledal za tím kdoví co, možná by vyzrál v muže, který by si zasloužil hlavní roli v Idiotovi 2. Prostě, být v kůži Gani byla skvělá životní lekce.

Igor Orovič: Já mám k Myškinovi vztah ambivalentní. A jsem asi jediný, kdo – i když trochu z legrace – říkal, že zas tak svatý není. Protože ta bezbřehá upřímnost a laskavost nadělá dost škody, někdy mi to přijde až alibistické a sobecké. Ale to se pouštím na hodně tenký led, spíš jsem tím kolegy provokoval a pořád jsem se na Myškina díval očima Rogožinovýma. Jejich vztah je krásně dramatický. Nejlepší přítel a zároveň sok. Miluju scénu v Rogožinově domě, která je v naší dramatizaci jen okrajově. V té scéně je Rogožin málomluvný a vypadá, že knížete zabije. Ale na konci mu řekne: „Tak si ji vezmi no, když tě miluje!“ Prostě taková chlapská záležitost. Mně je Rogo dost sympatický. Primitiv, ale vlastně citlivý a dost přímý. Jeden z výkladů je ten, že Myškin a Rogožin jsou dvě tváře jedné postavy. Já se snažil nezapomínat na to, že ten román je o mnoha podobách lásky. A Rogožin je ta divoká a spalující, pudová. Nastasja mu v románu říká: „Vy všechno děláte s vášní.“ Ta věta mi přijde určující.

David Prachař: Generál Jepančin, jako každá z postav románu Idiot, se snaží knížete Myškina použít jako prostředek k dosažení svých ambiciózních cílů. Kníže Myškin je jakýmsi lakmusovým papírkem společnosti tehdejšího Petrohradu. Součástí této společenské hry je i Nastasja Filippovna, která se stane hračkou všech zainteresovaných postav. Dostojevskij svým způsobem předběhl dobu a otevřel prostor budoucí společnosti, která v současné době řeší mezilidské vztahy na stránkách bulvárních časopisů a internet se stal veřejným prostorem, kde vládne krutý zákon banalizace individuálních lidských kvalit a naprostá ztráta soukromí. Jakoby dnes všechno byla jen nezávazná hra a nic nemělo hlubší, spirituální obsah.

Zdroj TZ, LJM

Reklama