První premiéra Činohry ND v této divadelní sezoně, kterou bude 3. listopadu 2022 v 19:00 ve Stavovském divadle Pestrá Praha

První premiéra Činohry ND v této divadelní sezoně ve Stavovském divadle

Kdysi skandální hra REJ Arthura Schnitzlera (1862–1931) Rej na jeviště Stavovského divadla právem patří.

Soubor deseti konverzačních jednoaktovek o milostných poměrech vídeňské společnosti, tedy rozhovory před milostným aktem a po něm, napsal autor na samém sklonku devatenáctého století jako rozvířený tanec chtění a touhy v končícím miléniu. Lze ji brát jako zprávu o době, my ji však chápeme jako nadčasovou možnost nahlédnout nejzákladnější lidskou potřebu – potřebu sdílení a blízkosti. Jsme osamělí, anebo se nedokážeme přiblížit k jiným? Zvláštní rituálnost vede k hledání paralel. Pravidelný dialogický text volá po zkoumání toho, jak běží čas. Na první pohled se zdá, že přece víme, o co nám všem jde. Přesto se to pokusíme prozkoumat…

Reklama
Reklama

Předpremiéra se koná 2. listopadu 2022, premiéry 3. a 4. listopadu 2022 ve Stavovském divadle.

Překlad:                              Pavel Novotný

Režie:                                 Arthur Nauzyciel

Dramaturgie:                      Marta Ljubková

Scéna:                                Riccardo Hernández

Kostýmy:                            Marek Cpin

Světelný design:                Scott Zielinski

Zvukový design:                Xavier Jacquot

Choreografie:                     Phia Ménard

Asistentka choreografie:    Andrea Opavská

Hrají:

Šlapka                                Jana Pidrmanová

Voják                                  Petr Vančura

Služka                                Jindřiška Dudziaková

Mladý pán                          Šimon Krupa

Mladá dáma                       Veronika Lazorčáková

Manžel                               Robert Mikluš

Slečinka                             Pavlína Štorková

Básník                                Vladimír Javorský

Herečka                             Gabriela Mikulková j. h.

Hrabě                                 David Matásek

Inscenace vznikla v koprodukci s Národním divadlem Bretaň (TNB) a za finanční podpory Mecenášského klubu Národního divadla.

Dramaturgyně Marta Ljubková o inscenaci:

První premiéra Činohry ND v této divadelní sezoně, kterou bude 3. listopadu 2022 v 19:00 ve Stavovském divadle Pestrá PrahaRakouský dramatik napsal svou hru nejprve pro malý okruh přátel: tušil, že deset dialogů o lásce a sexu (a všem, co k tomu patří) jeho rakouské maloměšťácké současníky slušně rozčílí. V roce 1903 text vyšel jako soukromý tisk, o dvacet let později byl inscenován – a samozřejmě to skončilo skandálem. Zatímco Angličané a Francouzi Schnitzlerovi porozuměli, doma nebyl Rej – na autorovo přání – uváděn několik desetiletí a české premiéry se dočkal dokonce až ve 2. polovině osmdesátých let. Zákaz po Schnitzlerově smrti ještě prodloužil jeho syn, protože měl důvodné podezření, stejně jako jiný významný rakouský dramatik Thomas Bernhard, že Rakušané se ještě dostatečně nepostavili čelem ke své nacistické minulosti. Schnitzler je dnes nicméně stálicí nejen na rakouských jevištích.

Do Stavovského divadla se Rej dostává v novém překladu básníka a germanisty Pavla Novotného, díky němuž před námi ožívá nejen Vídeň před sto dvaceti lety, ale plasticky tu vyvstává i náš všední život. Zejména ten, v němž lžeme a podvádíme. Hra má cyklickou strukturu, což s sebou  nese řadu radostných „úkolů“ pro inscenátory, vrací se motivy, celé věty, prohlubují se metafory a text se nakonec propojí se svým začátkem. Na počátku se setkáváme s dvojicí Šlapka a Voják. Jsme na břehu Dunaje (ale zároveň ve Stavovském divadle, protože motivy divadla, masky, nejasné identity a hry jsou tu nesmírně silně přítomny), stmívá se a dvě bytosti hledají fyzickou blízkost. Každý si ji představuje jinak – ale vyústěním takové touhy je ve hře beztoho vždycky právě sex. Šlapka i Voják se pohybují neustále na hranici života a smrti, jsou jakýmisi „černými anděli“ zkázy, která otevírá celou hru. Voják zůstává a přichází Služka. Poměr sil se přeskupí „scénář“ předepsaný společenským postavením je ovšem neměnný. A tak je to s každou další přicházející postavou, nová figura přináší další barvu, další valér mezilidských vztahů, ale taky pravdy, (neschopnosti) lásky, postoje k životu. Nad postavami plyne čas, od setmění do úsvitu a pak zase přes tmu do rána. Jako by to byl sám čas odměřující naši existenci. A existenci ve Schnitzlerově podání značně depresivní.

Schnitzler Rej údajně napsal jako zprávu pro budoucnost. Aby jeho potomci pochopili, jak kdysi Schnitzlerovi současníci žili – a jeho text přijali jako zrcadlo vlastních časů. Schnitzlerova doba vyústila v nacismus. V co vyústí ta naše? Každá z postav hry v průběhu svých dvou dialogů dostane šanci prolomit daný kód, osvobodit se, zlepšit svět. Ale nikdo to neudělá. Rej pokračuje, kolotoč se točí dál. Postavy se scházejí na jevišti, jako by odkudsi uprchly, a samy pro sebe – a pro nás, diváky – vyprávějí své životy. Bez rekvizit, prakticky bez scény, s vírou ve slovo, v napsaný text. Jak je to ovšem typické i pro Schnitzlera, který řekl, že slovo je to jediné, co nám zbývá. Právě na slovo se rozhodl spoléhat i francouzský režisér Arthur Nauzyciel. Což je vzhledem k tomu, že nemáme společný mateřský jazyk, během zkoušení o to napínavější a dobrodružnější. Koneckonců jako pohyb v jakémkoliv reji…

Režisér Arthur Nauzyciel o inscenaci:

Proč dnes inscenovat Schnitzlerův Rej, hru, která byla napsaná v roce 1897, vyšla 1903 a po svém uvedení vyvolala doslova skandál?

První premiéra Činohry ND v této divadelní sezoně, kterou bude 3. listopadu 2022 v 19:00 ve Stavovském divadle Pestrá PrahaPředevším je to odpověď na pozvání Činohry Národního divadla z roku 2019. Věděl jsem, že budu pracovat v repertoárovém divadle se stálým souborem, a tak jsem hledal text na míru těmto podmínkám. Na stole byl i Shakespearův Macbeth. Během prvního lockdownu jsem vážně přemýšlel o tom, co budeme chtít v divadlech sdělovat, až se zase otevřou. A tehdy jsem si taky znovu přečetl Rej. Příběh zasazený do srdce střední Evropy na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Sláva Vídně upadá, známému světu dochází dech a jiný se začíná hrozivě prosazovat. A ačkoliv Schnitzler, který byl stejně jako Čechov lékařem, ani jednou nepoužije slovo nákaza, ve hře je silný motiv přenášení nemoci. Začal jsem se zabývat tím, co je za prvoplánově bulvární linkou textu, na niž je často redukován. Za evidentní „nemravnou” rovinou hry totiž leží znepokojivé hloubky. Deset scén pro deset herců, které na sebe bezprostředně navazují, svým způsobem připomínají Dekameron počínajícího dvacátého století. Boccaccio svůj text napsal ve století čtrnáctém – pojednává
v něm o deseti mladých lidech, kteří prchnou z morem decimované Florencie, aby stvořili jakési dočasné království, v němž panuje každý den někdo jiný a kde se celá náplň dne točí kolem potěšení a lásky. Denně si vymýšlejí příběhy, ale je to jen jakási utopie.

Nelze v tom hledat návaznost na vaši inscenaci Dáma s kaméliemi?

Mezi Dámou s kaméliemi a Rejem opravdu je určitá spojitost. Oba texty jsou obrazem společnosti své doby. Zkoumat vztah mezi veřejným, politickým aspektem života a soukromím je strhující. Jsou to dvě „dramata pádu“, v nichž lidé prohrávají své životy, míjejí se s druhými, protože jsou zajatci obrazů a představ, čas jim utíká, až jednoho dne uteče. Rej pojednává i o čase. Můžeme ho nahlížet jako mužské stárnutí skrz milostné
a sexuální vztahy.

Je to hra pro deset postav, ale často ji hrají jeden herec a jedna herečka.

Já se rozhodl obsadit všech deset lidí. Záleží mi na jejich věku. V takovémto obsazení si můžeme líp vychutnat Schnitzlerovu strukturu: postava A se setká s postavou B, ta pak potkává C, to potká D – a na závěr se vracíme zase k první figuře A. Každou další postavu čteme ve světle toho, jak se nám odhalila v předcházející scéně. Situace za situací nám ukazuje princip lži.

Zdroj včetně ©foto TZ ND, LJM

Reklama