William Shakespeare: MNOHO POVYKU PRO NIC ve Stavovském divadle

William Shakespeare:
MNOHO POVYKU PRO NIC

Mnoho povyku pro nic, titul z roku 1599, který je i po staletích neuvěřitelně oblíben, patří mezi dramatikovy nejzábavnější hry. Jistě, Shakespearova komedie by vlastně mohla být „jen“ obyčejnou hrou o lásce a intrikách – tedy vyprávěním o dívce Héře, kterou její nápadník Claudio zavrhne pro zlou pomluvu – kdyby ovšem současně nevyprávěla i nesmírně vtipný příběh sbližování druhého páru, Beatricie a Benedika, kteří o sobě tvrdí, že se nikdy a za žádných okolností nezapletou s osobou druhého pohlaví. Autor v textu skloubil hned tři odlišná dějová pásma, kromě dvou milostných linií i groteskní pasáže popletených strážníků. Aktuální vývoj partnerských vztahů nabízí dnes navíc možnost vykládat postavy Beatricie a Benedika jako prapředky dnešní generace singles. Ale jsou jimi skutečně?

Režisérka Daniela Špinar o inscenaci

Mnoho povyku pro nic provokuje mnohé divadelníky nejen svým názvem a příběhem, ale také hořkým podtónem závěrečného všeobecného svatebního veselí. Režisérka Daniela Špinar si příběhy mužů i žen, již se bojí vztahů a závazků, vybírá pro své inscenace poslední dobou opakovaně: „Konkrétně Povyk mám ze Shakespearových komedií vedle Snu vlastně nejraději. Možná proto, že se dokážu silně vžít do obou hlavních postav – Beatricie a Benedika. Odmítání lásky a vytěsňování potřeby být svázán s někým druhým znám totiž velmi dobře. Člověk si namlouvá, že může být sám, že je to pro něj vlastně nejlepší, nejpraktičtější, v dnešní době i nejekonomičtější – na nikoho se nevázat a prodírat se životem v osamělém opancéřovaném voze se vztyčenou hlavou. Protože kdo miluje, je zranitelný.

Jenže každý takový souboj je nejenom směšný, ale především marný! Každá lidská bytost lásku potřebuje, a potřebuje ji nejenom přijímat, ale i dávat. Jde o jednu z nejkrásnějších a nejmysterióznějších věcí na světě. Vždyť právě za tím se – třeba i proti vlastní vůli – celý svůj život honíme. A Shakespeare vše vtělil do osudu a replik dvou ‚zabejčených‘ hrdinů tím nejpůvabnějším způsobem.

Jeho hra je ale i o nebezpečných pomluvách a trapném špehování. Dvou věcech, které mohou pravou lásku zničit, udusat do země… A zranitelného člověka na dlouhou dobu – ne-li na celý život – paralyzovat. Láska vždy vyžaduje důvěru a to je na lásce pro nás lidi-sobce to nejtěžší. Ale stojí to za to!

Právě toto jsou témata, kterými se chci v inscenaci zabývat. Skrze geniálního autora Shakespeara. Pokud možno s láskou – a humorem,” dodává Daniela Špinar.

Dramaturgyně Ilona Smejkalová o inscenaci

Příběh cudné dívky křivě nařčené z nevěry, posléze však plně rehabilitované, byl vždy velmi populární a měl v literatuře mnoho verzí. Sám Shakespeare se nepochybně inspiroval povídkou z knihy Mattea Bandella, která se odehrává roku 1282 v sicilské Messině, kdy Sicilané vyhnali z ostrova Francouze, a Sicílie přešla pod španělskou vládu. Zápletku Benedika a Beatricie naopak vytvořil sám, jejich veselá válka má dramatickou obdobu ve Zkrocení zlé ženy a dramatik tu mohl využít divadelní působivosti určitých zaběhaných typů.

Zajímavý je i rozbor samotného názvu hry. Ve výslovnosti alžbětinské angličtiny splývaly výrazy „nothing“ a „noting“. Slovo „note“ ovšem mj. znamenalo i sledování, pokoutné šmírování nebo dokonce fízlování. A v Shakespearově hře se neustále opakují scény „naslouchání“, „odposlouchávání“ a podobných činností, při nichž si pozorovatelé mnohé věci vykládají mylně. Nedávno zesnulý překladatel Jiří Josek, jehož přebásnění jsme pro naši inscenaci zvolili, pak dodával: „Navíc – Angličani milovali erotické dvojsmysly. Muži měli mezi nohama ‚všechno‘ (all), ženy ‚nic‘. Takže ‚nothing‘ znamená také mnoho povyku kvůli sexu, explicitně kvůli ženským genitáliím, chceme-li.“

Na českých jevištích se hra prosadila až roku 1859, kdy ji v překladu Jakuba Malého uvedl František Kolár ve Stavovském divadle. Hlavní role, v dobovém překladu tedy Blaženu a Beneše, ztvárnili Anna Manetínská Kollárová a Josef Jiří Kollár. V Národním divadle se pak Povyk v dalších letech objevil několikrát. Mezníkem byla zejména Kvapilova inscenace z roku 1907. Kvapil v podstatě v textu nic neškrtl, „zrovnoprávnil“ obě milostné zápletky a nechal text nově přeložit od Josefa Václava Sládka. Blaženu a Beneše hráli Hana Kvapilová a Eduard Vojan. Čtrnáct dní po premiéře Hana Kvapilová v šestačtyřiceti letech náhle zemřela. Do rakve byla uložena podle svého přání v bílém kostýmu Blaženy, její roli převzala Isa Grégrová, později v alternaci s Růženou Naskovou.

Kvapilovo úspěšné nastudování bylo posléze několikrát obnoveno. Jen tři roky po jeho derniéře (v roce 1926) začal Mnoho povyku pro nic překvapivě připravovat režisér Karel Hugo Hilar. Jeho inscenace byla naprosto odlišná, byly v ní patrny vlivy westernu, kabaretu, cirkusu a komedie dell’arte. Hra byla uvedena pod názvem Blažena a Beneš
s Annou Sedláčkovou a Bedřichem Karenem. Za druhé světové války se k Povyku vrátil režisér Aleš Podhorský v roce 1940, tentokrát v překladu Bohumila Štěpánka. Cosi z válečné atmosféry v jeho inscenaci bylo – prudký nástup vojáků, vojenský rytmus až do konce. V živé paměti mnoha diváků jsou jistě i dvě poslední zpracování – hudební inscenace režiséra Georgije Pavloviče Ansimova z roku 1976, kde ústřední čtveřici ztvárnili Jana Hlaváčová, Rudolf Hrušínský, Jana Boušková a Petr Kostka. Před třiadvaceti lety zaujal diváky
i živočišný a „rustikální“ výklad režisérky Enikő Eszenyi.

Právě samotný výklad byl pro všechny předchozí inscenace klíčový. Vždyť Shakespearova Messina není magickým, pohádkovým prostorem, spíše současným městem, které se pomalu vzpamatovává z konce války. S příjezdem Dona Pedra a jeho družiny končí obyvatelům městečka čas bojů a začíná období veselení, dobrého jídla, pití
a tance. Čas dvoření, namlouvání a lásky. Kdo že to ale do Messiny přichází převrátit zavedený řád? Kdo že poblázní místní ženy? Můžeme dnes samozřejmě pracovat s tím, co předepsal Shakespeare – tedy že se jedná o vojáky, kteří se po bojovném tažení usídlí na chvíli v poklidném (a tak trochu nudném) místě a zákonitě rozčeří hladinu. Ano, někdo cizí přichází do zavedené komunity. V tomto případě jsou to testosteronem nabití muži, kteří neodvratně změní místní status quo.

Herci o inscenaci

Co ale se Shakespearem dnes? Máme s jeho tématy ještě vůbec něco společného?
Zeptali jsme se na to Lucie Polišenské a Roberta Mikluše, představitelů jedné z ústředních mileneckých dvojic – Beatricie a Benedika, jejichž vzájemná nevraživost díky jedné léčce přeroste v nečekanou lásku, a Igora Orozoviče, jež ztvárňuje postavu podlého Dona Juana.

Co může současnému divákovi říci vztahová komedie z konce 16. století?

Robert Mikluš: Jak která. Ale musíme si uvědomit, že tuhle napsal William Shakespeare!
A to byl génius. Samotné zpracování je už na nás, ale materiál je léty prověřený. A vztahy. To je skvělé téma.

Lucie Polišenská: Je to komedie o lásce a o vztazích, a to je ve všech dobách stejné. Samozřejmě některé okolnosti už nejsou aktuální, ale snad se s tím popereme, aby si i dnes divák přišel na své. Ta hra se hraje několik set let, takže je to dostatečně prověřená látka. Doufám, že se nám podaří, aby to diváky bavilo a zároveň abychom toho Shakespeara úplně nezmasakrovali.

Igor Orozovič: Některé věci se nemění. A tohle milostné pošťuchování a výbuchy lásky
a někdy i zahořklosti – což je případ mé postavy – jsou součástí přírodních sil a principů, které působí dnes stejně jako tehdy. A je to Shakespeare… to prostě nějak funguje.

Posouvá připravovaná inscenace téma milostných vztahů tak, aby více rezonovalo s dnešním stavem věcí?

Robert Mikluš: Naším úkolem není něco posouvat, ale hrát postavy tak, aby to v divácích rezonovalo. Výkladem, stylem, ztvárněním. Neukazujeme muzejní exponát, ale výsledek práce týmu, který žije dnes. Nechme se překvapit. Všechno bude v nejlepší Itálii!

Lucie Polišenská: Hledáme možnosti jak to dnes uchopit, aby to bavilo nás i diváky. Určitě
z toho ale nemůžeme dělat skanzen. Musíme najít nějaký klíč a přiblížit Povyk současnému divákovi. Ale co si budeme povídat, láska je prostě mocná čarodějka v jakékoli době.

Igor Orozovič: Zajímalo by mě, jak se na takovou věc bude dívat mladší divák. Tématem asi není gender a posun v jeho vnímání, ale spíš téma chomoutu. Téma svatby by dnes asi bylo pojaté jinak. Ale když to vezmeme jako metaforu toho, že „dva vlezou do vztahu“, je to současné až až. Všichni se nad vztahy ofrňují a chtějí být single, ale když se jim splaší koně, mozek jede na dovolenou a dějí se věci. No a já jsem prostě zakomplexovaný kazišuk – a ti byli, jsou a budou.

Zdroj TZ, LJM