Premiéra divadelní adaptace románu Klause Manna Mefisto Pestrá Praha www.pestrapraha.cz

„Co ode mě lidi chtějí? Proč mě pronásledují? Proč jsou ke mně tak tvrdí? Vždyť já jsem přece jenom docela obyčejný herec!“

Činohra Národního divadla vstupuje po mnoha letech znovu na jeviště Státní opery, a to slavnostní premiérou divadelní adaptace románu Klause Manna Mefisto v režii Mariána Amslera, s Robertem Miklušem v titulní roli.

Mannův „román jedné kariéry“ z roku 1936 nepřestává dodnes fascinovat dokonalou psychologickou studií urputné honby za slávou. Na osudu bezcharakterního hrdiny, neváhajícího kvůli hereckému úspěchu zaprodat se režimu a prospěchářské společnosti, sledujeme nejen atraktivní příběh o lásce k umění, posedlosti divadlem a vábení zlatých portálů, ale je to především varovný pohled na herce, pro kterého se hraní stalo životní rolí. Poznáme chvíli, kdy talent udupe bezmezná ctižádost? Jaké to je sloužit zlu a věřit, že zlo slouží nám? Mefisto vypráví o tom, jak silný vliv může mít divadlo na společnost a jak snadné je přejít od etického poselství k nástroji propagandy. Jak složité je balancovat na hraně měnícího se světa a jak lehké je ztratit tvář za divadelní maskou. A také, že v době nejistoty, strachu a zpochybněné důvěry v demokracii nesmíme už nikdy podlehnout pudům a nenávisti.

V Mannově rodné zemi byl román, který zobrazuje nástup a zrod německého nacismu, poprvé vydán až v roce 1956, celosvětovou popularitu poté získalo jeho filmové zpracování v režii Istvána Szabó z roku 1981.

Režisér a autor dramatizace Marián Amsler o inscenaci

Téma Mefista je pro mě velice osobní z mnoha důvodů. Mám vřelý vztah k německé literatuře, jazyku i krajině. Navíc je to román z prostředí divadla, ve kterém žiji téměř celý svůj život. Klaus Mann odešel z Německa, podobně jako já teď odcházím ze Slovenska. Mefista napsal inspirován skutečnými příběhy lidí ze svého okolí už v roce 1936. To dílo je smutně vizionářské, protože dnes víme, kam to pak vedlo. Už když jsem pracoval na dramatizaci, připadalo mi, že všechno, co se dělo v Evropě před druhou světovou válkou, nápadně připomíná dnešní dobu. A bohužel se to za ten rok příprav inscenace ještě zhoršilo. Válka probíhá za našimi hranicemi a společnost je polarizovaná, násilí ve veřejném prostoru se stává normou a k moci se dostává nekompetentní lůza. Narážím teď sice na realitu Slovenska, ale ono to zase vře napříč Evropou. Kdysi byla hloupost pro smích, dnes z ní mám strach, protože ji vidím u lidí, kteří mají moc, a to je nejnebezpečnější.

Robert Mikluš, představitel Hendrika Höfgena, o inscenaci

Přiblížíš nám, kdo je Hendrik Höfgen?

Je to herec. Takže máme něco společnýho. Je to velice schopný člověk, myslím si, že našel v divadelní tvorbě závrať, dělá mu dobře a cítí se v ní výjimečný. A pravděpodobně výjimečný i je, nebo to o něm alespoň všichni říkají. Klaus Mann tuto postavu napsal podle skutečného herce, který se jmenoval Gustaf Gründgens. Většina postav v románu je podle skutečných lidí, nejsou přímo pojmenovaní, ale je možné si to rozkrýt. Höfgena krásně popisuje postava Sebastiana, do které se možná promítá přímo autor (ale která v naší dramatizaci není), když říká: „Hendrik Höfgen, toho dobře znám – lže vždy a nelže nikdy, jeho přetvářkou je jeho pravdivost, věří všemu, nevěří ničemu. Je to herec.“

Ten text je aktuální také tématem nedospělosti v neschopnosti přijmout odpovědnost. Přijmout odpovědnost za vztahy, které máš, za prostředí, ve kterém žiješ, za činy, které provádíš. Když se začne menšině dít bezpráví, v Mefistovi jsou to konkrétně Židé, člověk by se k tomu měl nějak postavit. Hendrik se uzavírá do své práce a zatím kolem něj zatýkají lidi. Dostává se pak sám se sebou do dialogu a dělá si různá zadní vrátka, staví se do lepšího světla, než v jakém ve skutečnosti je. Myslím, že se od nás v mnohém neliší. Často jsme všichni jako Hendrik Höfgen.

Je v příběhu Hendrika Höfgena profese herce destruktivní?

To je těžké. Všichni se snažíme působit na druhé dojmem, jakým chceme. Höfgen to přesně tak dělá a někdy mi přijde, že jednotlivé situace buduje jako divadelní výstup podle toho, čeho chce dosáhnout. Když chce nad někým získat dominanci, dělá ze sebe chudáčka a pak toho využije. Höfgen se snaží bravurně zvládat své role a jednou z nich je i jeho vlastní život. Je to hra, těžko říct, jestli to ten člověk myslel celé vážně, nebo jestli to hrál. Zatím nás trochu baví znejišťovat sebe a možná časem i diváka.

Úryvek pochází z rozhovoru pro magazín Národního divadla Foyer a celý je k dispozici online.

Generální ředitel ND Jan Burian o inscenaci

 Úplná umělecká svoboda jde ruku v ruce s morální integritou tvůrců. Nejen předválečná doba, ale i ta dnešní na nás všechny klade vysoké nároky a vyžaduje velkou erudovanost i etickou pevnost. V tomto smyslu bude naše inscenace hovořit k dnešku.

Zdroj včetně ©foto TZ, LJM