Kateřina Tučková BÍLÁ VODA Činohra ND

Hledání víry a zázraku v jednadvacátém století

Bílá Voda, zapomenutá vesnice v horách… O poslední zářijové noci roku 1950, kdy komunistický režim odvlekl všechny řeholnice do sběrných klášterů, sem přišly dvě mladičké, Bohu zaslíbené dívky – Tobie a Evarista. A stejně jako ostatní řádové sestry byly nasazeny na nucené práce do fabriky. Jednu těžká dřina navždy poznamenala fyzicky, druhá nedobrovolně porušila svůj slib čistoty a posléze byla vystavena ponižování v komunistickém kriminálu. Evaristini věznitelé však její vírou ani věrností řeholi neotřásli. Může se řádová sestra vzbouřit proti světským i církevním autoritám, postavit se režimu a zaprodané církvi? Nejtěžší bitvu musí svést člověk na vlastním poli…

Nejnovější román spisovatelky Kateřiny Tučkové, který byl v roce 2022 oceněn Státní cenou za literaturu, vypráví o zatím nepříliš tematizovaném úseku českých dějin, historii ženských řeholních řádů za komunistické totality a místě žen v katolické církvi. Slovenský dramatik Daniel Majling říká, že každá ideologie hovoří jazykem, který si sama vytvořila – a tomu přizpůsobil i svoji divadelní adaptaci.

Předpremiéra 8. května 2024, Premiéry 9. a 10. května 2024 ve Stavovském divadle

Dramatizace:                          Daniel Majling

Režie:                                     Michal Vajdička

Překlad a dramaturgie:          Ilona Smejkalová

Scéna:                                    Pavol Andraško

Kostýmy:                                Katarína Hollá

Hudba:                                    Michal Novinski

Pohybová spolupráce:           Laco Cmorej

Osoby a obsazení:

Evarista, řádová sestra:                                            Jana Pidrmanová

Tobie, řádová sestra:                                                Veronika Lazorčáková

Bohdanka, řádová sestra:                                         Berenika Anna Mikeschová

Benigna, matka představená:                                               Johanna Tesařová

Saulová, bachařka; posléze Paulita, řádová sestra: Kateřina Winterová

Žofia Burdová, referentka:                                        Magdaléna Borová

Alois Stauber, bělovodský páter:                              Vladimír Javorský

Daniel Felix, biskup tajné katolické církve:               František Němec

Leopold Plojhar, kněz a ministr zdravotnictví:          Saša Rašilov

Rudolf Havraj, děkan, generální vikář a biskup:       Martin Dejdar j. h.

Milan Maličký, okresní církevní tajemník:                 Pavel Neškudla

Otokar Hrůza, předseda SÚC MK ČSSR:                Ondřej Malý j. h.

Richard Lagner, člen Lidových milicí:                       Šimon Krupa

Jan Jezbera, pacient léčebny; posléze duchovní:    Jakub Burýšek j. h.

V dalších rolích: Barbora Bolíková, Alžběta Dolečková, Kateřina Měchurová, Marie Anna Myšičková, Barbora Vašíčková, Anna Veselá, František Florián, Prokop Košař, Vavřinec Kratochvíl, Radek Lajfr, Hubert Ludwig a Marek Nagl (studentky a studenti DAMU) a Klára Vostárková (externí spolupráce)

Dramaturgyně Ilona Smejkalová o inscenaci

Když jsme s režisérem Michalem Vajdičkou a dramatikem Danielem Majlingem hledali téma pro naši společnou inscenaci, protnuli jsme se vždy na jednom konkrétním – víra. Pročítali jsme například knihu Mariusze Szczygieła Udělej si ráj, procházeli jsme texty spisovatelky Petry Dvořákové či katolického kněze a biologa Marka Orko Váchy. Důležitým inspiračním zdrojem byly ovšem i osobní a často poněkud bizarní zážitky nás, samotných tvůrců – bratra evangelického kněze, vnuka evangelického kněze a dcery přesvědčené katoličky a zarytého ateisty.

V poslední fázi jsme se rozhodli pro dramatizaci románu Bílá Voda, na které pracoval Daniel Majling rok, vzniklo šest verzí a různé „podverze“. Bylo těžké nepromítat do vlastní představy obsahu dramatizace jak své osobní prožitky a zážitky s vírou, tak i pocity, které jsem měla při čtení románu. Během zkoušení mě překvapilo, že s podobným rozporem bojovali i někteří lidé z obsazení (zejména ženy). Už to, že autor dramatizace pominul de facto jednu ze dvou hlavních postav – vypravěčku Lenu Lagnerovou, která do kláštera utíká před svou vlastní minulostí – je pro vnímání celého příběhu určující. Právě skrze tuto postavu jsem totiž téma Bílé Vody reflektovala já. Při překládání inscenační verze jsem pochopila, že téma viny a odpuštění nevztáhl jen do osobní roviny, ale řekněme do roviny společenské a absolutně politické. I proto podstatnou část jeho dramatizace tvoří obrazy Plojhara a Havraje, oproti předloze posílil linky papalášských figur Hrůzy a Maličkého, výrazně domyslel a dotvořil postavu tragikomicky agilní komunistické referentky Žofie Burdové. Že tou současnou rámující linkou pro něj není Lena Lagnerová, ale my – tvůrci, kteří příběh vyprávíme, a diváci, kteří jej sledují. Neprobíráme se jako ona zaprášenými písemnostmi kláštera, ale svojí minulostí. A stejně jako ona zjišťujeme, že démoni obcházející minulost bělovodských jeptišek nezmizeli a jsou součástí i našeho osudu.

Naše inscenace přichází ve chvíli, kdy v sobě hodně lidí víru znovu objevuje a zároveň nad odchodem z katolické církve přemýšlí, či dokonce zvažuje konverzi jinam. Mám to vlastně dost podobně, proto s tématy knihy a dramatizace tak intenzivně souzním. Nemohu se smířit s tím, jak se současná katolická církev staví k otázce ženské emancipace, nemohu skousnout, jak se okatě vysmívá pro mě tak důležitým genderovým tématům. Ale hlavně se za některé církevní představitele a jejich projevy z hloubi duše stydím.

Režisér Michal Vajdička o inscenaci 

S Danielem Majlingem se tématem víry zaobíráme poměrně často. A vždy se snažíme pojmenovat si, proč je víra v životě konkrétní postavy důležitá, tedy najít rozdíl mezi člověkem, který víru hledá, a tím, který jakoukoliv víru odmítá. Teď nemluvím o církvi, ale skutečně o víře, o naději. Dával jsem na zkoušce příklad. V rámci nějakého vědeckého výzkumu dali do sudu s vodou potkana. Dokázal plavat a bojovat o svůj život zhruba patnáct minut. Pak vzali dalšího potkana, dali ho do vody a po čtrnácti minutách mu do sudu strčili dřevěnou hůl, po které vylezl nahoru. Stejného potkana pak hodili do sudu znovu. Snažil se plavat, s nadějí a vírou, že tam tu hůl zase vloží. Dokázal bojovat o svůj život třicet minut, dvojnásob více času. Tahle příhoda nejlépe vysvětluje, co to skutečná víra vlastně je.

Právě téma zneužívání víry v rámci církve i politiky mi přišlo na románu Kateřiny Tučkové velmi atraktivní. Fakt, že její postavy jsou živé a vycházejí z reálných základů, že román nabízí množství materiálu, který se jí podařilo sesbírat. Tím pádem si umíme najít i témata, která nás zajímají a vzrušují a která chceme v naší inscenaci zvýraznit. Nesnažíme se převést na jeviště celý román, ale vybrali jsme si linky, které mě i Dana oslovují.

Že coby muž převádím na jeviště ženské téma, neberu jako handicap. Mám na to takový příměr. Často se na divadle mluví o prožívání. Když jsem studoval režii, ptal se jeden z mých spolužáků herců našeho pedagoga Emila Horvátha, jak má zahrát vraždu, když ještě nikdy nikoho nezavraždil. Horváth mu odpověděl – „Ale komára jsi už někdy zabil, že?“ „To ano, ale…“ „Tak tohle je to stejné, ale tisíckrát víc!“ Ne, nemyslím si, že bych jako muž byl v něčem diskvalifikován, že bych si nedokázal představit, co žena prožívá v mezních situacích a jaké jsou důsledky a následky.

Rozdíl mezi Čechy a Slováky není jen v otázce hloubky víry, ale i prostředí. U nás je víra zneužívána zejména na vesnicích a v prostředí starších, někdy i prostších lidí, kteří jsou náchylní věřit všemu… Přesto mě jedna věc překvapila. Když jsme se byli podívat v Bílé Vodě, zjistili jsme, že i o současném klášteře by se dal napsat další román. Klášter je totiž zavřený, dovnitř jsme se ani nedostali. V současnosti je ve správě Institutu Krista Velekněze, spravuje ho jeden z nechvalně známých bratrů Kuffových, člen rodiny, která na Slovensku působí v politice, manipuluje s veřejným míněním… Když jsem se o osud kláštera začal zajímat víc, byl jsem zaražený, že propojení církve a moci v Bílé Vodě stále pokračuje, dokonce bych řekl, že dnes je příběh Kateřinina románu ještě mnohem aktuálnější.

Teď jsem v jednom divadelním představení zachytil takovou pěknou repliku – „Máte pocit, že po skončení komunismu, po sametové revoluci odešli ze Slovenska nějací komunisti?“ Ne, všichni jsou stále mezi námi, jen na sebe nabrali a stále nabírají jinou podobu. Jsou to stále ti samí lidé, nezměnili se. I proto je dobré o tom mluvit, stále si to připomínat.

A i kvůli tomu děláme Bílou Vodu. Jen se bojím, že věci, ze kterých si v rámci zkoušení děláme občas srandu, vlastně být k smíchu pomalu přestávají.

Jana Pidrmanová o postavě Evaristy

Evarista jako románová postava je pro mě hlasem umlčených. Žena, která ze své podstaty nemůže žít jinak, než v pravdě. „Mé království není z tohoto světa,“ (Jan 18,36) řekl Ježíš Pilátovi. Ani pravda, kterou cítí a vnímá Evarista, není z tohoto světa, a tak není divu, že neustále naráží na překážky a příkoří, které tento způsob existence (setrvávání v pravdě v našem světě) s sebou nese. Díky své síle a mimořádné odvaze dokáže nejen neúnavně odhalovat manipulaci a lži režimu, ale i zkostnatělé přemýšlení a postoje uvnitř katolické církve. Po své cestě jakoby náhodou zachraňuje ztracené duše, které díky ní nachází skrze obrácení novou cestu. V naší inscenaci pak snad ponese i téma bolesti, ztráty a odpuštění.

Jan Burian, generální ředitel Národního divadla o inscenaci

Román Kateřiny Tučkové je jedním z nejdůležitějších literárních počinů současnosti. Tvoří bohatě strukturované příběhy vypovídající o zlu, kterým naše společnost musela projít a před kterým nesmíme zavírat oči.

Zdroj včetně ©foto TZ, LJM