Divadlo na Vinohradech uvádí Je třeba zabít Sekala

Je horké léto roku 1943. Jura Baran (Tomáš Dastlík) pomáhal partyzánům a teď se přichází do vesnice Lakotice ukrýt před Němci. Ale i uvnitř vsi zuří válka.

Sekal (Marek Holý), který byl vychováván jako parchant, se mstí svým sousedům. Donáší Němcům, postupně získává  grunt za gruntem a pantáty posílá do koncentráku. Rigidní řád majitelů gruntů se obrátil proti nim samým. Rada starších se proto usnese: Je třeba zabít Sekala. Ale kdo to má udělat? A jak chtějí vyrvat zlo, které koření z půdy, kterou sami oseli? Jura Baran je pro ně jen přivandrovalec, luterán, který by se dal využít. Jediným přítelem se mu stane katolický kněz, Páter Flora (Daniel Bambas). Ale může mu věřit? Postaví se za luterána? A existuje cesta ven ze začarovaného kruhu násilí?
Jiří Křižan napsal Je třeba zabít Sekala jako filmový scénář. Námět je to ale klasicky divadelní, jak potvrzuje úspěšná adaptace Martina Františáka. Pantátové dali vzniknout Sekalovi skrze ponižování, ale teď se sami stávají podřízenými v totalitě zrozené z pomsty.
Hra Je třeba zabít Sekala vypovídá o vlivu totality na jedince i na společnost. Zároveň se v tomto syrovém českém westernu ukrývají zásadní otázky, týkající se povahy dobra a zla.
Kdo a co přežije?

O autorovi

Jiří Křižan (1941-2010) se narodil jako prostřední se tří synů majitele parní pily ve Valašském Meziříčí. Komunisté rodině zabavili majetek a otec se v roce 1951 pokusil o překročení hranic. Byl zadržen, ve vykonstruovaném procesu obviněn z velezrady – a popraven. Jiřího Křižana po otcově smrti vychovávala maminka a dědeček. Na dědečka vzpomíná v jednom ze svých nejkrásnějších filmů Tichá bolest.

První protikomunistický čin udělal Jiří Křižan celkem nevinně v šestnácti letech, když kamarádovi do internátu poslal básničku oslavující úmrtí prezidenta Zápotockého pojmenovanou Odlet ušatého torpéda do hlubin pekelných. Za to vyhodili ze školy nejen Křižana, ale i kamaráda, jemuž dopis adresoval. Následně Křižan vystřídal množství manuálních zaměstnání, psaní mu ale šlo samo, a tak už v roce 1965 natočili na Barrandově první film podle jeho scénáře Horký vzduch. Vzhledem k uvolňujícímu se politickému klimatu vydal rektor AMU dispens, že Křižan může studovat i bez maturity, a tak nastoupil na externí studium scenáristiky na FAMU, kde později i učil.

V roce 1976 mu vyšel v zahraničí román Exercities pod pseudonymem Jan Beran. Napsal několik westernů podle knih Jacka Londona a velkého úspěchu dosáhl s filmy Stíny horkého léta (r. F. Vláčil, 1977) a Signum laudis (r. M. Hollý, 1980). Za Signum laudis mu měla být udělena Gottwaldova cena. Křižan ji ale odmítl, protože nemohl přijmout cenu se jménem muže, který podepsal rozsudek smrti nad jeho otcem.

Koncem osmdesátých let sepsal petici za propuštění Václava Havla z vězení, spřátelili se a následně spolu napsali Několik vět. Po revoluci Křižan Havla následoval na Hrad. Přezdívalo se mu „nejtvrdší z prezidentových mužů“. Chvíli to už vypadalo, že Jiří Křižan u politiky zůstane, ale nakonec se ke psaní vrátil v druhé půli 90. let a napsal mimo jiné Je třeba zabít Sekala.

Jak se rodí zlo

Jiří Křižan ve svých filmových scénářích vytváří hutnou atmosféru, využívá žánru westernu, ale na jeho půdorysu se dotýká zásadních otázek dobra a zla podobně jako antická tragédie. V Je třeba zabít Sekala navazuje i na české venkovské drama konce 19. století. Jeho díla v sobě mají podobnou neúprosnou dramatičnost jako Maryša nebo Gazdina roba. V Je třeba zabít Sekala se střetává starý svět nijak idylické venkovské společnosti, kde je nejdůležitější vlastnit půdu a narodit se do dobré rodiny, s realitou druhé světové války. U Křižana se děj odehrává za velmi dramatických vnějších okolností. Druhá světová válka s sebou nese vnější nebezpečí, kterého Sekal umí dobře využít. Rigidní patriarchální svět pantátů zrodil Sekala skrze ponižování, ale teď se pantátové samotní stávají podřízenými v totalitě zrozené z pomsty. A podobně jako tomu bylo v české historii, zbavit se jedné totality nemusí nutně znamenat návrat starých pořádků, ale spíše totalitu novou – u Křižana v podobě Lžičaře… Okolnost druhé světové války vytváří i slabinu Jury Barana. Jeho účast v odboji ho jako Sekalova protivníka silně znevýhodňuje.

Sekal není čiré zlo, které by vyrostlo odnikud. Celý život musel od ostatních včetně svého otce poslouchat, že je parchant. Narodil se ze znásilnění a nikdo kromě Anežky mu neukázal vlídnou tvář. Pantátové sklízejí zlo, které sami zaseli, a rozrostlo se do nečekaných mezí. Křižan tak ukazuje cykličnost zla, ze které je těžké vystoupit.

Martin Františák, autor scénické adaptace

Martin Františák se stejně jako Jiří Křižan narodil ve Valašském Meziříčí a ke Křižanové poetice má i proto blízko. Na JAMU studoval dramatickou výchovu a následně činoherní režii. Františákova adaptace Je třeba zabít Sekala vznikla pro jeho vlastní inscenaci v Národním divadle Brno. V Divadle na Vinohradech vytvořil v poslední době jako režisér dvě výrazné inscenace českého venkovského dramatu: Její pastorkyňu a Konec masopustu. Vesnickým tématům se věnuje i ve své autorské tvorbě, jako je Nevěsta, Karla nebo Doma.

Jako umělecký šéf působil v divadle Polárka, Divadle Petra Bezruče, Národním divadle v Brně a nyní je uměleckým šéfem pražského Švandova divadla.

Zdroj: TZ, LJM